Proč (naštěstí) nikdy nebudeme jako USA

Inspirovaly mě dnešní televizní noviny. Respektive pohled na zástupy nadšenců, kteří se slzami v očích vítaly nově zvoleného prezidenta.

Nejde o to, koho vítaly, člověk má právo stát se prezidentem. Jde o to, ŽE vítaly. Děsí mě představa, že by po podobných volbách, jako byly ty krajské, běhaly ulicemi davy "fanoušků" vítězné strany (opět, ať by vyhrál kdokoliv).

Čechům se vyčítá nezájem o politiku. Není to snad dobře? Komu by prospěli zfanatizovaní uvědomělí straníci, burcující na potkání potenciální voliče? Zatím se k této činnosti propůjčuje maximálně pár stovek nebo tisíců lidí v republice. Být jich statisíce, nezůstali by nepovšimnuti, stejně jako jejich američtí miliónčlenní kolegové.

Nezájem o politiku může znamenat, že mě uloví politik se sliby. Na druhou stranu je zde varianta, že zvolím z nudy a vzteku (podle toho, kdo mě bude s politikou otravovat a unavovat víc) první individum, které se mi postaví do cesty, případně za odměnu, že se do cesty nestavělo. Nebo nebudu volit nikoho, protože je to jedna banda.

Volit půjdou ti, kteří mají zájem. Nebo cítí povinnost a zodpovědnost vůči zemi (mimochodem, mělo by se ujasnit, jestli je volební PRÁVO nebo je volit občanská POVINNOST, protože obojí to být nemůže, výjimkou potvrzující pravidlo je už právo na vzdělání kontra povinnost školní docházky). Nebo jsou skalními příznivci některé partaje a slovo předsedy je jim svaté. Nebylo by lepší, aby ta poslední skupina volit nemohla? Je totiž rozdíl mezi tím, kdo má vlastní názor, vyjádří ho a volí názorově blízkou skupinu, a tím, kdo by se do krve pral za "své" politické seskupení.

Proto je skvělé, že u nás funguje (v omezené míře) zdravý rozum a neprožíváme tak masově vzestup a pád politického "koně" (krásná to čeština) jako osobní triumf či tragédii. A nemáme potřebu hulákat po volbách na náměstích.