Začalo to s Mojžíšem

A co? Způsob, jakým se současníci osobností k těmto hrdinům staví. Dodnes se na tom (naneštěstí) nic nezměnilo.

Mojžís se postavil faraonovi a, když započítáme pouze lidský/pozemský faktor, měl lví podíl na odchodu Izraelitů z Egypta. Stal se hrdinou a vůdcem nového svobodného národa. Vydal se s ním na cestu přes poušť. K cíli však jeho renomé mezi vlastními lidmi dorazilo velmi pošramoceno. Hrdina-osvoboditel byl náhle podezříván z nejrůznějších nekalých úmyslů (provedl osvobození, aby se na pouštii snáze dostal k jejich majetku, apod.) a každá překážka v putování mu přinesla výčitky a obviňování, jako by byly přírodní živly jeho zodpovědností. Nicméně dnes na něj nedají dopustit.
 
Nebo Johanka z Arku. Vítězila v bitvách, národ ji chválil. Uběhly měsíce a neštěkl po ní pes. Žádné demonstrace proti procesu s údajnou čarodějnicí. Po staletích prohlásili ji za svatou.
 
Jsou i anonymní hrdinové, např. legionáří ze světových válek. Bojovali za svobodu, za princip, proti nepříteli. Naplnili doslova a do písmene definici hrdiny. Přesto to bylo v rozmezí desítek let veřejně zpochybněno, dočkali se vězení a ponížení. Dal by se zmínit také Václav Havel, po revoluci slavný a opěvovaný, teď je spíš IN si kopnout a vysmát se myšlenká, kvůli nimž byl před téměř dvaceti lety považován za hrdinu.
 
V čem udělali (a dělají) hrdinové zásadní chybu? Právě v boji za svobodu a za princip. V zápalu bitvy si málokdy všimnou, že je neobklopují stejné "vrány", ale vlci v rouše beránčím. Hrdinové se nehrnou k moci, neurvou si pro sebe největší kus. Mojžíš nevládl despoticky, vždy zdůrazňoval Boží vedení. Johanka korunovala krále. Legionáři nevstoupili do "správné" strany a dovolili si dát životy všanc na západní frontě, místo aby postupovali z východu. A Václav Havel se nechal zvolit prezidentem v parlamentní republice, kde má hlavní slovo parlament, vláda a premiér.
 
Hrdinové jsou divní. Svrhli jednoho tyrana, hrozí, že totéž provedou dalšímu (pokud se jím nestali). Vládce s trochou rozumu hrdiny odstraní, očerní, a má klid, než dorostou odvážlivci noví. Kolaborant se lehce a pokorně omluví, byť stylem "udělal jsem to z mladické nerozvážnosti" (Škola základ života). Hrdina se nemá omluvit za co. Kdo se neomlouvá, je podezřelý. Z viny i z arogance. Arogantního člověka davy nemilují. Musel by se za každou cenu předvádět a snažit se získat si stoupence, prokázat, že k aroganci mu byly naděleny ambice, to se toleruje.
 
Je tedy nemožné volit hrdiny. Ti chodí bojovat za pravdu, lásku a svobodu do válek a krizí, ne do křesel kuloárů.
 
P.S. Dokud očerněný hrdina nezemře, nejlépe rukou nového režimu, nezbaví se své nálepky. Čas od času se píše o popravených z 50. let. Kdy se naposledy psalo o těch, kteří unikli smrti emigrací? Až budou po smrti, připomeneme si jejich odvahu? Jakou odvahu, že ano, vždyť utekli, tak jací pak to jsou hrdinové?